Kapky deště bubnovaly do střech a dopadaly na listy opadaných stromů. Bylo podzimní sychravé ráno. Seděla jsem v pokoji u stolu a pročítala jsem si časopis. Je to nesmysl, pomyslela jsem si a podívala jsem se na Stelu. Ta seděla na posteli a koukala do země. Duchem byla jind

Byla mou spolubydlící už druhým rokem. Vzpomínám si přesně na první den, kdy jsme se poznaly. Nebyla to zrovna láska na první pohled, ale postupem času jsme si k sobě dokázaly najít cestu. Byly jsme sice úplně jiné, ale možná díky tomu jsme se v mnoha věcech naučily doplňovat.

Dnešek byl ale jiný než obvyklé dny. Ne tak jiný pro mě, ale pro Stelu. Byly tomu zhruba dva dny, kdy se rozešla se svým přítelem po necelých šesti letech intenzivního vztahu. V očích měla slzy, které jí pomalu stékaly po tváři. Pevně svírala telefon a třeštila na mě oči. Beznaděj. Tak bych očividně popsala její situaci.

Mrskla telefonem a složila se na postel. Rukama si zakryla obličej. Nebyla schopná slov, ikdyž já jsem měla pocit, že jí rozumím.

Nevěřila jsem tomu, že je mezi nimi opravdu konec. Ale mrazivá situace mi potvrzovala, že se tak opravdu stalo. Nejhorší na tom všem bylo, že jsem jí nedokázala pomoc.

Pohlédla na mě, oči měla celé zarudlé a podlité od věčného pláče. Možná čekala, že jí nabídnu aspoň kapku naděje. Já ale neměla jak.

Zklopila jsem hlavu a zamyslela jsem se. Byli spolu přeci tak dlouho a přesto se to stalo. Stela se v posteli svíjela v křečích a já netušila, co mám dělat.

,,Víš..třeba je to tak správně. Říkala jsi mi několikrát, že už to nezvládáš. Třeba je to konečně osvobození od té nekonečné bolesti." řekla jsem.

Pokojem se nesl jen zvuk kapek odrážejících se od okapu. Stela neodpovídala, možná odpovědět nedokázala.

A kdy já jsem zanevřela nad touto kapitolou. Jmenoval se Rick. A upřímně jsem to nezvládla. Nebylo tedy mým posláním pomoc jí.

Byl začátek semestru. Měly jsme jít do školy. Ale Stela nevypadala, že by dnes byla něčeho schopná. Musela jsem tedy vyrazit sama. Venku bylo ještě šero, ale déšť už nebyl tak intenzivní.

Po cestě jsem se zastavila v kavárně, abych si koupila snídani.

Doma jsem toho moc neměla.

Stejný nápad očividně měla ale i spousta dalších. A tak jsem se nešťastně zařadila do strkajícího se davu lidí. ,,Yuri, tady vzadu." zvolal na mě holčičí hlas. Otočila jsem se a rozpoznala jsem svou spolužačku Aimi. Radostně jsem ji pozdravila a zeptala se, jaké měla prázdniny. Aimi začala vášnivě vyprávět, ale jak už u ní bylo zvykem, uprostřed věty se zastavila. Popadla mě za ruku a ukázala prstem na procházejícího mladíka. ,,Tenhle by stál za hřích." podotkla. Zvědavě jsem se koukla směrem, kam ukázala. Než jsem ale stačila cokoli říct, už zase povídala dál.

Vystály jsme frontu, já si koupila bagetu s jablkovým džusem. Aimi si vzala kávu a croissant. První hodinu jsme měly shodou okolností spolu, což bylo štěstí. Většinou totiž bloudím.

Když jsme došly do třídy a usadily se, všimla jsem si jak úžasně vypadá. Pramínky dlouhých blonďatých vlasů se jí třpytily v obličeji a podtrhovaly její bronzově opálený odstín.

,,Vypadáš skvělě." zalichotila jsem jí. Ona se jen ušklíbla, jako bych si dělala srandu.

Ruku ji zdobily překrásné hodinky. Aimi si všimla, že si je prohlížim a zčervenala. ,,Ty mi dal Thomas." a rukávem je zakryla. Nechápavě jsem na ni pohlédla. ,,Tak to bys měla být nadšená, jsou fantastické." šťouchla jsem do ní. Ona odvrátila pohled.

Vytáhla jsem tedy sešit a dál na toto téma nenavazovala. V hlavě jsem vymýšlela plán, jak někomu ukradnu propisku. V tom mi Aimi položila ruku na rameno a podívala se na mě. ,,Víš, když mě to začíná rozčilovat. Je po finanční stránce úplně jinde."

Její zlatavé vlasy ozářily paprsky vycházejícího slunce. Pramínek vlasů ji spadl do tváře. ,,Jak to myslíš?" zeptala jsem se.

,,Neváží si ničeho. Vlastně mi přijde, že si občas neváží ani mě. Je bohatstvím posedlý."

Byla jsem trochu překvapená. Věděla jsem, že její přítel je bohatý, ale nikdy mi nepřišlo, že by to byl problém. Nevěděla jsem, co na to říct. A proto jsem jen kývla a začala listovat v učebnici.

Po výuce mi Aimi oznámila, že musí letět. Můj rozvrh měl trochu chybičky, a tak jsem měla hodinu volna. Na oběd bylo ještě brzo a do další vyučovací hodiny byl čas. Zavítala jsem proto do školní knihovny, kde jsem měla mít sraz se Stelou. Rozhodla se dorazit.

Rozvalila jsem se do místních gaučů, vytáhla notebook a bezmyšlenkovitě začala koukat do prázdné obrazovky. Když jsem zvedla hlavu, všimla jsem si kluka opodál. Přišlo mi, že mě pozoruje. Chvíli jsem se koukala jeho směrem. On se usmál.

Nevěděla jsem jak zareagovat. Začervenala jsem se a snažila se mu úsměv oplatit. Najednou vstal a dal se mým směrem. Vyděsila jsem se. Když v tom předemnou vyskočila nějaká holčina a vrhla se mu kolem krku. V ten moment mi to došlo. Byla jsem naprosto zahanbena. Ani jeden z těch pohledů nebyl cílený pro mě. Zklopila jsem nenápadně hlavu a doufala, že mě nikdo opravdu nepozoruje.

Celou půl hodinu jsem koukala do notebooku a neopovažovala se podívat jinam.

,,Ahoj, jaká byla hodina?" Houkla na mě přicházející Stela. Zvedla jsem oči, abych se přesvědčila, že je to opravdu ona. Nerada bych i odpovídala někomu cizímu. Bez jakékoli zmínky o mém trapasu jsem odpověděla. Chytla jsem ji za ruku a táhla ji z knihovny pryč. Byl už naštěstí čas oběda, takže jsem to svedla na hlad.

,,Nechala sis tu tašku!" Ozval se zamnou cizí hlas. Otočila jsem se a mou brašnu držel v ruce nějaký kluk. ,,Díky!" Procedila jsem skrz zuby a s ostudou jsem natáhla ruku, abych ji převzala. Jako by toho nebylo málo. Kývl na mě a věnoval mi ten nejkrásnější úsměv. Tentokrát patřil opravdu mě. Zadívala jsem se mu do jeho bledě modrých očí a byla jsem okouzlená.

,,Honem Yuri" Zařvala na mě ze schodů Stela. Poděkovala jsem a vydala jsem se za ní.

Vskutku, právě jsem zjistila, co je to ta dokonalost. Byl nádherný. Ale jaktože jsem ho neviděla nikdy předtím? V hlavě se mi začaly hromadit myšlenky. Kdo to byl? Uvidím ho ještě někdy?

S takovou skončíš jako Stela a to není dobrý. Nenápadně jsem se ohlédla, abych si ho ještě jednou prohlédla.

U oběda jsem moc nevnímala, hrála jsem si s masovou kuličkou a přemýšlela. Stela mi celou tu dobu povídala o Deanovi. ,,Koukej na to.." Měla bych dojít na nákup. Myslím, že krabice mléka a balení šunky mi nevydrží už moc dlouho. ,,takže on si jezdí na chatu s kamarádama..." Co to vůbec bylo za kluka. Potkam ho ještě někdy. ,,..ta holka ho na té fotce drží kolem pasu?" Dost. Takové myšlenky, jsou špatné myšlenky. A tahle univerzita má přes jedenáct tisíc studentů. Takže ho nejspíš už nepotkám.

,,.tak to ne. Jdu mu napsat!" Zvedla jsem rychle hlavu, co to právě řekla?

,,NE! To nesmíš!" Vytrhla jsem jí mobil z ruky. Nechápavě jsem se na ní koukla. ,,Proč mu ten instagram vůbec projíždíš?"

,,Neprojíždim ho schválně, on přidal tuhle fotku. Kde na ty kamarády vůbec přišel? Za šest let vztahu jsem nikoho z nich neviděla. Myslíš, že s ní spí?"

,,Podle mě přeháníš." napila jsem se.

,,Jak si tim můžeš být jistá?" Zamyslela jsem se. Možná je prostě lepší nemít jistotu a žít s nadějí. ,,A jak si ty můžeš být jistá, že s ní spí." Řekla jsem poněkud otráveně.

,,Nejsem si jistá, proto se tě ptam!"

,,A jak to mám vědět? Jsem snad na té fotce s nimi já?"

Neměla jsem náladu to s ní řešit. Bylo to nekonečné téma. Mezitím se k nám přihnala Aiko. Malá černovláska, která za námi vždy dolízala. Tedy aspoň mě to tak přišlo. Zvedla jsem se od stolu a oznámila, že už musím jít.

Na kolej jsem se vracela až večer. Byla jsem unavená a otrávená. S myšlenkou na postel jsem vyběhla schody a propletla se hloučkem studentů, kteří si něco vyprávěli o dnešní večerní akci. Bordel bude. Takže se očividně ani nevyspím. Většinou se tyhle párty konali naproti naší koleji a znamenalo to spoustu opilých a uřvaných lidí.

Vtrhla jsem do pokoje, mrskla taškou a očima zapátrala po Stele. Ta seděla na zemi a v ruce držela cigaretu. ,,Tak to ne, řekly jsme si, že v pokoji kouřit nebudem.!" Naštvala jsem se.

,,Ale jdi, celý letňák jsme to neřešily." Potáhla si a foukla mi kouř do obličeje.

,,Právě proto jsme si možná řekly, že to dělat nebudem. Celej ten semestr byl chaos Stelo." Popadla jsem ručník a zamířila do koupelny. Na zemi se válely plechovky od piva. Měla bych si zase začít zvykat na život ve squotu.

,,Dneska se jde pít Yuri!" zařvala přiopitá Stela. Zastavila jsem se ve dveřích a pohlédla na ni. ,,Jdeš tam jenom kvůli Deanovi a jestli se vrátíš s brekem. Já tě ve tři ráno nebudu utěšovat."

,,Nejdu tam kvůli němu." Vrhla na mě zlej pohled, napila se a pomalu se začala sbírat z podlahy.

,,Jdem Aiko. Tady se někdo zapomněl bavit." Práskla dveřma a já si tu chvilku začala náramně užívat.

Z ledničky jsem si vytáhla vínko, nalila si a sedla si na okno.

Davy lidí se venku tlačily u vstupu a hlasitě na sebe pokřikovaly. Náš levnej nájem zaručil to, že jsem se stala součástí klubu, aniž bych ho navštívila. Do pokoje najednou vtrhl Jacob. Náš soused. ,,Stela je tu?" Zahulákal na mě. Opravdu jsem se lekla, měla bych si začít zamykat. ,,Už šla."

,,Super." Vylítl z dveří a hned se zase na patě otočil. ,,Co tu vůbec děláš ty?"

,,V pohodě, jsem jednou nohou s váma." Ukázala jsem na ulici ze které se postupně stával noční cirkus. Jacob přikývl a hnal se pryč.

,,A zavři!"

Jak jsem tak pozorovala ulici našeho velkoměsta. Ehm velkoghetta. Napadlo mě, že bych mohla třeba spatřit toho kluka.

S ubývajícím vínem, ubývala i naděje. Tak jsem s posledním douškem, dokouřila poslední cigaretu, zavřela okno a šla spát.

Obdobně na tom byla i Stela, která se celá sťatá vrátila okolo páté hodiny ranní do postele.

,,Spí-íš? Nebyl tam..." Její naděje už nejspíš úplně vyhasla.